11.10.2017 matka

Svéhlavá, krásná a vtipná Květa Fialová

Vezla jsem tehdy Květu Fialovou a Jožku Kubáníka z besedy Štěstí Květy Fialové v Luhačovicích. Bylo léto, ale už tma, moc to tam okolo kulturáku neznám, a tak jsem vjela do zákazu vjezdu – přímo do náruče dvou policistů, důmyslně ukrytých v autě za křovím. „Paní řidičko, takže to bude za dva tisíce,“ oznámili mi lakonicky. A pak se začaly dít věci.

Ze sedadla spolujezdce vyplula rozevlátá postava a policisté celí zkoprnělí sledovali slavnou filmovou divu, která se k nim vrhá, objímá je a vykřikuje: „Miláčci, to je moje chyba, to já jsem jí řekla, ať tudy jede, dejte pokutu mně, mně!“

Na jednoho z policistů kouzlo Tornádo Lou evidentně zapůsobilo a pod jeho vlivem začal okamžitě tát. „Jak se jmenuješ, miláčku, podepíšu ti fotku, chceš?“ cukrovala dál paní Květa a rovnou si od něj vyžádala i propisku, otočila si ho a začala mu fotku podepisovat na zádech. Druhý muž zákona se stále tvářil oficiálně a s vypjatou hrudí hrdinně odolával řádění té neskutečně energické víly.

„Jak se jmenuješ, miláčku? Toníček? Napíšeme Toníčkovi,“ psala policistovi po zádech a – snad i bez pauzy na nadechnutí – neustále mluvila zároveň. V tu chvíli už to druhý policista nevydržel, se sklopeným pohledem přistoupil blíž, podal jí tužku a prohlásil: „Já su Ruda.“

Odjížděli jsme za pět minut lehčí jen o dvě fotky a já bez pokuty, bez ztráty kytičky, koruny i bodů. A bohatší o jeden ohříváček na zimu, který moc ráda vytahuji z paměti…

Text vyšel v magazínu S+ v říjnu 2017

Alžběta Šáchová