Svéhlavá, krásná a vtipná Květa Fialová

Vezla jsem tehdy Květu Fialovou a Jožku Kubáníka z besedy Štěstí Květy Fialové v Luhačovicích. Bylo léto, ale už tma, moc to tam okolo kulturáku neznám, a tak jsem vjela do zákazu vjezdu – přímo do náruče dvou policistů, důmyslně ukrytých v autě za křovím. „Paní řidičko, takže to bude za dva tisíce,“ oznámili mi lakonicky. A pak se začaly dít věci.

Ze sedadla spolujezdce vyplula rozevlátá postava a policisté celí zkoprnělí sledovali slavnou filmovou divu, která se k nim vrhá, objímá je a vykřikuje: „Miláčci, to je moje chyba, to já jsem jí řekla, ať tudy jede, dejte pokutu mně, mně!“

Na jednoho z policistů kouzlo Tornádo Lou evidentně zapůsobilo a pod jeho vlivem začal okamžitě tát. „Jak se jmenuješ, miláčku, podepíšu ti fotku, chceš?“ cukrovala dál paní Květa a rovnou si od něj vyžádala i propisku, otočila si ho a začala mu fotku podepisovat na zádech. Druhý muž zákona se stále tvářil oficiálně a s vypjatou hrudí hrdinně odolával řádění té neskutečně energické víly.

„Jak se jmenuješ, miláčku? Toníček? Napíšeme Toníčkovi,“ psala policistovi po zádech a – snad i bez pauzy na nadechnutí – neustále mluvila zároveň. V tu chvíli už to druhý policista nevydržel, se sklopeným pohledem přistoupil blíž, podal jí tužku a prohlásil: „Já su Ruda.“

Odjížděli jsme za pět minut lehčí jen o dvě fotky a já bez pokuty, bez ztráty kytičky, koruny i bodů. A bohatší o jeden ohříváček na zimu, který moc ráda vytahuji z paměti…

Text vyšel v magazínu S+ v říjnu 2017

Alžběta Šáchová

Srdeční záležitosti matky korektorky: Slovácké léto

Každý, kdo nepracuje jako zaměstnanec, ale na volné noze a na různých projektech, může svou práci směle dělit na více a méně oblíbenou. Co si budeme povídat – jsou zakázky, které děláme čistě kvůli složenkám. A pak jsou projekty, které milujeme a dělali bysme jsme je (možná) nebo děláme (téměř) zadarmo. Jedním takovým je pro mě Slovácké léto. Proč?

Read more

Matka korektorka bloguje: Začínáme velkou noční jízdu

Když jsem byla v tom, dostala jsem od muže k narozeninám návrh na svůj vlastní pracovní web. Asi mi tak chtěl naznačit, že flákání se na mateřské se u nás nebude tolerovat. Dceři byly nedávno dva roky, stále ještě vyžaduje mou maximální péči, magisterské zkoušky mě čekají až za rok, a tak myslím nastal ten nejlepší čas zkomplikovat si život nějakou tou prací. Od devíti do šesti. V noci.

V praxi to vypadá následovně: jednou rukou přitlačuju dítě do nočníku a ve druhé držím telefon, do kterého říkám: „Ano, jistě, večer to budete mít v mailu, už to mám nahozené.“ A tím „nahozené“ míním, že jsem se nad tím stihla asi vteřinu zamyslet, zatímco jsem celé dopoledne malovala čičí, dělala tanyny a říkala ham.

Za největší vítězství pak považuju, když se večer po uložení dcery dokáže můj zdecimovaný mozek přešajtlovat a začít používat slova jako prefabrikace, psychoterapie a energetická třída A.

Snad mi jednou dítě neomlátí můj vysokoškolský titul o hlavu s tím, že by spíš než o studovanou matku stálo o domácí vločkové sušenky s chia semínky a pampeliškovým sirupem a spíš než kilometry odborného textu by ocenilo ovocné svačinky poskládané do tvaru tučňáků. Nebo pravidelné návštěvy Sokola, plavání, baby masáží a dalších interaktivních aktivit. Ale toho by se asi s matkou, prototypem kavárenského povaleče, beztak stejně nedočkala.

O tom bude tenhle blog. O nesnesitelné lehkosti mateřství. O lapání múzy, když máte plnou hlavu horečkou rozpáleného čelíčka. O půlhodinách kradených před spaním s knížkou, protože číst, číst se musí. O dilematech, která zažíváte, když toužíte být skvělá máma, a ne zaprděná omezená matka. Když jde všechno šejdrem, když si týden neholíte nohy, a přesto sakra pořád chcete být ženská. Když vaše milované boty na podpatku zapadají prachem a vy lítáte furt jenom v teniskách (bodejť, zkuste to na pískovišti na šteklích).

A taky o tom, jaký je to pocit, když dokončíte zakázku, klient vyjádří spokojenost (a zaplatí), a přitom dítě se na vás pořád spokojeně směje, projeví vám lásku, a vám ještě definitivně nehráblo. O té báječné, šílené a zoufalé jízdě jménem pracující matka.

No nic, bude to boj. Bude to jízda. A jak říká Sheryl Crow…

Den bez chyb přeje matka korektorka.

PETRA KUČEROVÁ – MATKA KOREKTORKA